šait

7. prosince 2017 v 1:32 | Babu



Píšu.
Je to rok a něco, blog.cz mi vytrvale na mail posílá výzvy, že se musím přihlásit, jinak můj blog zruší. A mně to ještě pořád není jedno, jinak bych tu nebyla. Hlavním impulzem ale byl komentář (tři měsíce starý, ale! je z tohoto roku a nevypadá jako spam!) - že prý nejsem neobyčejně vtipná. Byla to reakce na nějaký můj pět let starý bullshit, kdy jsem se vyznávala z toho, jak se bezostyšně směju vlastním vtipům (v tomhle ohledu se nic nezměnilo). Ale pobavilo mě to. Jako bych to nevěděla. Připadá mi, že to jde spolu ruku v ruce. Mám špatný smysl pro humor, tudíž se směju sama sobě, protože... mám špatný smysl pro humor.
Logika vyčerpanosti. Víc než psaní diplomky mě ale umrtvilo hraní za mrtvou (?? to by mohlo být taky zajímavé) slepou slečnu. Být ve tmě je zábavné, dokud máte stále jistotu, že si můžete rozsvítit.
V minulém článku jsem se zmínila, že když se zadaří, budu mít titul. Měla jsem pocit, že to nevyjde. Ten mám pořád. Celý svůj zkurvený život mám pocit, že nic nevyjde, a ono pořád všechno nějak vychází. Pořád čekám na to ale. Na ten výkřičník. Na tu poznámku pod čarou. Na to velké finále (já vím, život je... dlouhý. Ale nemusí být. Není mi zas tak málo. Už), kdy se mi... prozřetelnost/Bůh/vesmír vysměje do ksichtu. A on zatím mlčí a já mám trvale "wtf" pocit, zatímco bez nějaké větší námahy získávám vzdělání, stipendia za dobrý prospěch, dárky na rozloučenou z praxe a nabídky na další spolupráci, lidi, co mi lezou na nervy a připadám si, že jsem s nima tak otrávená, že už musím zákonitě lézt na nervy i já jim, si mě chtějí vzít, a lidi, kteří mě nutí se překonávat a nebýt asociál a nevědomky mi skládají ty nejlepší komplimenty, (tady bych čekala háček) by se mnou šli údajně kamkoliv, i když si s nimi pravidelně deset minut v kuse stěžuju na něco, co jde jednoduše změnit, a pak jsem schopná deset minut vytrvale mlčet, a nejsou nasraní, když si nechám počtvrté ujet tramvaj. Připadá mi vtipné, že pořád řeším ty samé věci. Mám všechny předpoklady pro to být "šťastná", ale namísto toho jsem furt jenom zmatená a mám radost z nesmyslů. Jako bubliny, pizza na oběd, headshot, neony a volný víkend. Maličkosti. Žiju v těchhle fragmentech. Už nejsem nic, protože jsem všude. Ale dokud jsem někde, je to furt v klidu, ne?
Pořád stejně nepochopitelná slova, která dávají smysl jako myšlenky, ale ne jako shluk písmen. Ta transformace je zvláštní. Chyběla mi, ale asi ne natolik, abych sem napsala dřív než zas za rok.
Ale tak třeba... chleba.
(TYS PROSTĚ MUSELA, ŽE.)
 

(A)poleno!

12. března 2016 v 2:51 | Babu


Výkřik místo názvu, žádnou Apolenu neznám... myslím. Jen jsem chtěla být originální s titulky jako kdysi.
Minulý článek jsem ukončila slovy "Tak zase za rok, haha", a v ten moment jsem si neuvědomila, že mě doopravdy dřív než za rok nenapadne tu napsat a... tak. A že mě teď vlastně donutil jen fakt, že hodlám tenhle blog stále udržovat v chodu z nějakých chloupých (překlep :D chlupák! To začnu používat. Budu znít jako Francouz. Maybe. Fy chlupáku! Zní vám to francouzsky? Koho se ptám... nevím.) nostalgických popudů, a vlastník téhle domény mi (ne osobně, aspoň předpokládám :D) mailem stále vyhrožuje, že mi ho zruší. Což nechci. Proto tohle... poleno.
Možná křičím na nějaké polena, třeba aby naskočily do kamen, protože... je tu zima (vlastně ani ne, ale pointa).
Ten článek vypadá sjetěji než jsem čekala, a přitom ho píšu za střízliva, nepočítám-li menší noční mánii, která se ale objevuje poměrně pravidelně už a je důvodem toho, proč už v podstatě nechodím spát před čtvrtou hodinou noční (pro normální lidi ranní).

Co se změnilo nebo spíš... ne?
Překvapivě jsem stále student a pokud se zadaří, tak tenhle rok obdržím i nějaký... titul. Mám trochu pocit, že to nevyjde, ale jak už nějaký ten rok pro mě platí, nějak se to se mnou (jako všechno) vůbec nehne. Stále jsem nepřišla na to, co to zapříčiňuje, ale přikláním se k tomu, že stárnu a zůstává už mi jen to vcelku neškodné šílenství. "Šílenství." Tím myslím... já. Někdo to tak možná nazve, někdo ne. Vždycky mě pobaví, když se nějaký můj názor, který považuju za normální, setká s odezvou v podobě vyšokovaných ksichtů. Pardon, lidi. Je trochu náročné vyrůstat ve společnosti dvou lidí, co personifikují kočky a přilepují výhružky v podobě reklam na šrotovací firmy lidem na auta. Pak se vám trochu změní hodnoty. V něčem. I když mé hodnoty jsou stále stejně v hajzlu. Mám čím dál víc větší pocit, že je jediným štěstím lidstva, že jsem líná a moje zmrdství nedosahuje inteligenčních kvocientů géniů, možná jen některými nápady. Kdybych se s někým schopnějším a hlavně praktičtějším spojila, celkem mám víru v to, že bychom mohli napíchat (zas tak nee) napáchat nějaké... škody. *smirk* Jako třeba svrhnout vládu. (To nic, jen jsem se dívala zase na V for Vendetta, tak se mnou lomcují anarchistické choutky. Nicméně moje přání založit anarchistickou politickou stranu stále přetrvává. Zájemci? *wink wink* (Přestaň s těmi smajlíky, fakt. Tady nejsi... nevím kde.)

Tak čauky.
(Bože, pokud existuje nějaký Bůh internetu, tak teď zasáhne a nedovolí mi to zveřejnit.)
(Edit: Tak ne. Vím, proč jsem agnostik, a proč jím asi i doživotně zůstanu.)

Další články