Marxova školka

11. června 2018 v 1:02 | Babu




V Praze jsem naproti budovy, kde sídlí KSČM, viděla nápis z nadpisu a trochu se podivila tomu, že mají komunisti svou školku, kde už od mala cpou dětem do hlavy třídní cítění, ale zase ne moc. Až pak mi došlo, že je to Maxova školka, a rázem to dávalo trochu větší smysl. Mám pocit, že tahle situace tak nějak vystihuje můj náhled na život, obvykle vidím věci prizmatem člověka připraveného na nejhorší/nejabsurdnější/nejvíc fucked up situace, a když prohlédnu realitu, je to trochu lepší, ale ne o moc, a vlastně tam ten rozdíl ani tolik nevidím. Z nějakého důvodu mi přijde reálnější to, co je můj prvotní vjem. "Realita je to, co se nestalo." (Dochází mi, že zním jako duševně narušený člověk, ale bohužel jsem ještě nepřišla na to, jak se vyjadřovat tak, aby to v lidech nevzbuzovalo to, co nechci, nebo nejlíp, aby to nevzbuzovalo vůbec nic. Řešení je mlčet, ale nedokážu to nějak namíchat ve správném poměru.)

Další nečekaný úspěch v mém životě - dostudovala jsem (prozatím, pokud se nerozhodnu stát se tím nejmíň/nejvíc (záleží na prioritách) užitečným typem doktora) vysokou. S červeným diplomem. Znamená to (kromě toho, že jsem lowkey zklamaná z toho, že z toho ani nemám radost a jako větší úspěch beru úspěšnou kariéru nájemného zabijáka mojí postavy v Elder Scrolls), že si konečně musím přestat hrát na to, že se můžu realitě vyhýbat věčně, a jednat jako dospělý člověk, což sama nevím, co to vlastně podle mě znamená a flákla bych si už jenom za používání těchhle dementních frází. Hlavně si připadám značně neschopná činit jakákoliv rozhodnutí, když už předem vím, že ať to dopadne jakkoliv, přijdou vždycky chvilky, kdy se na to podívám z jiné perspektivy a bude to špatně (nebo i dobře, ale tohle si obvykle tolik nepamatuju).

Což je škoda (navazuju na předchozí závorku), protože se o to vždycky snažím. Být 100% přítomná v okamžiku, i když zrovna umírám vedrem mezi čtyřtisícovým davem, kouřím a chci přestat, i když tu knížku chci zapomenout, protože si ji chci přečíst znovu, v nočním tichu, v berlínském drogovém doupěti a před tou zdí těžší než nebe, i když je špinavá voda a já nevím, kde jsou mosty a hádám se a směju se stupidním věcem, a uvědomuju si, že i když má náš (platonický) vztah silné základy na hřbitovních debatách o mých cholerických výlevech a myšlenkách zasloužících si "trest" několik věčností strávených v pekle a sebenenávisti a "Co bys dělala, kdybych vystřílel školu?" "Byla bych nasraná, žes mi o tom předtím neřekl.", tak mě beztak nebude tolerovat věčně, protože nakonec jsem v mojem okolí největší zmrd vždycky já a jinak to nebude, a ze všech se postupně stanou lepší lidi a já jsem jen občas ve stavu, kdy mi to vadí, a častěji už to přijímám za své, protože je to to jediné, co pro mě funguje, a krmí to moji frustraci pramenící nevím vlastně z čeho.

Asi je chyba v důvodech. Nejsou. Plno věcí se děje bezdůvodně a moje fanatická snaha snažit se všechno logicky vysvětlit a pochopit nikam nevede, a měla bych přestat čekat, že mi to jednou začne dávat smysl. Ne ten hmatatelný smysl. Přikláním se věřit tomu, čemu uvěřím prvotně a co je vlastně nonsens, ale když nic jiného nemá význam, tak to prostě beru. Rozumím tomu, co není. Myšlenky neexistujících bytostí jsou pochopitelnější než cokoliv, co mi řekne dýchající člověk vedle mě, moje empatie je naprosto v hajzlu, ale ráda bych napsala dizertačku o člověku, kterého vůbec neznám, ale jehož každé slovo vyjádří spastičnost mojích myšlenek, až na to, že u ní vypadají uhlazeně a klidně jako mořské Vlny (hint hint), a moje jsou prostě jen bordel a mlha a halucinační představy nějakého nahého obchodníka s keramikou, co se účastnil orgií v opiovém doupěti a skončil by rozprodaný na orgány, kdyby to nebyl sen ve snu a on se nevzbudil ve svojí posteli v Portoriku a nechápal by, co dělá vedle něj v posteli ten župan bez rukávů (nemám naprosto ponětí, odkud se vzal tenhle random obraz, ale poměrně dobře ilustruje, jak to vypadá v mém mozku, když nedám dýl průchod nutkání psát a nebo začnu psát v nějaké mánii, a už je to tady).
Kreativní šílenství je taky šílenství, anebo to není ani jedno. Tak jako tak... Rumburak.

(PROČ. TOHLE JE NĚJAKÉ MOJE POZNÁVACÍ ZNAMENÍ? O ROK POZDĚJI A TY ZASE SKONČÍŠ ČLÁNEK DEMENTNÍM RÝMEM?)
Nedokážu prostě nebýt Blíženec.
 

šait

7. prosince 2017 v 1:32 | Babu



Píšu.
Je to rok a něco, blog.cz mi vytrvale na mail posílá výzvy, že se musím přihlásit, jinak můj blog zruší. A mně to ještě pořád není jedno, jinak bych tu nebyla. Hlavním impulzem ale byl komentář (tři měsíce starý, ale! je z tohoto roku a nevypadá jako spam!) - že prý nejsem neobyčejně vtipná. Byla to reakce na nějaký můj pět let starý bullshit, kdy jsem se vyznávala z toho, jak se bezostyšně směju vlastním vtipům (v tomhle ohledu se nic nezměnilo). Ale pobavilo mě to. Jako bych to nevěděla. Připadá mi, že to jde spolu ruku v ruce. Mám špatný smysl pro humor, tudíž se směju sama sobě, protože... mám špatný smysl pro humor.
Logika vyčerpanosti. Víc než psaní diplomky mě ale umrtvilo hraní za mrtvou (?? to by mohlo být taky zajímavé) slepou slečnu. Být ve tmě je zábavné, dokud máte stále jistotu, že si můžete rozsvítit.
V minulém článku jsem se zmínila, že když se zadaří, budu mít titul. Měla jsem pocit, že to nevyjde. Ten mám pořád. Celý svůj zkurvený život mám pocit, že nic nevyjde, a ono pořád všechno nějak vychází. Pořád čekám na to ale. Na ten výkřičník. Na tu poznámku pod čarou. Na to velké finále (já vím, život je... dlouhý. Ale nemusí být. Není mi zas tak málo. Už), kdy se mi... prozřetelnost/Bůh/vesmír vysměje do ksichtu. A on zatím mlčí a já mám trvale "wtf" pocit, zatímco bez nějaké větší námahy získávám vzdělání, stipendia za dobrý prospěch, dárky na rozloučenou z praxe a nabídky na další spolupráci, lidi, co mi lezou na nervy a připadám si, že jsem s nima tak otrávená, že už musím zákonitě lézt na nervy i já jim, si mě chtějí vzít, a lidi, kteří mě nutí se překonávat a nebýt asociál a nevědomky mi skládají ty nejlepší komplimenty, (tady bych čekala háček) by se mnou šli údajně kamkoliv, i když si s nimi pravidelně deset minut v kuse stěžuju na něco, co jde jednoduše změnit, a pak jsem schopná deset minut vytrvale mlčet, a nejsou nasraní, když si nechám počtvrté ujet tramvaj. Připadá mi vtipné, že pořád řeším ty samé věci. Mám všechny předpoklady pro to být "šťastná", ale namísto toho jsem furt jenom zmatená a mám radost z nesmyslů. Jako bubliny, pizza na oběd, headshot, neony a volný víkend. Maličkosti. Žiju v těchhle fragmentech. Už nejsem nic, protože jsem všude. Ale dokud jsem někde, je to furt v klidu, ne?
Pořád stejně nepochopitelná slova, která dávají smysl jako myšlenky, ale ne jako shluk písmen. Ta transformace je zvláštní. Chyběla mi, ale asi ne natolik, abych sem napsala dřív než zas za rok.
Ale tak třeba... chleba.
(TYS PROSTĚ MUSELA, ŽE.)

Další články